Jan Keller: Řecké ticho

Jedno z hlavních zjištění výzkumníků analyzujících působení propagandy říká, že účinným nástrojem manipulace s veřejným míněním je volba témat k diskusi. Ještě důležitější než to, o čem se stále dokola mluví, bývá to, o čem se zarytě mlčí.

Příklad Řecka je z tohoto hlediska přímo učebnicový. Řecko bylo denně na tapetě na jaře roku 2010. Šlo totiž o to, ovlivnit volby a varování před „řeckou cestou“ bylo používáno jako klacek především na sociální demokracii. Byla obviňována, že v případě volebního vítězství zadluží naši zemi až někam na úroveň této jihoevropské země.

Sociální demokraté proti téhle účelové lži nenašli protizbraň, což přispělo k jejich malé volební úspěšnosti a otevřelo cestu do Strakovky „úsporné vládě“ Petra Nečase.

Uplynuly čtyři roky a situace Řecka je stejně bezútěšná, jako byla před tehdejšími parlamentními volbami. Životní úroveň se propadla, nezaměstnanost trhá rekordy, další škrty nedokážou redukovat enormní zadlužení.

Řecké drama však dnes nikoho nezajímá. O slepé uličce, ve které se země ocitla, se mlčí stejně tak jako o srovnatelně tíživých problémech Portugalska, o obrovské míře nezaměstnanosti mladých ve Španělsku, o prohlubujících se finančních problémech Itálie.

Tytéž politiky strany TOP 09, kteří v hrůze z vývoje v Řecku nemohli na jaře 2010 ani klidně spát, ponechává naprosto klidnými stejně zoufalé Řecko na jaře roku 2014. Vedou dnes totiž zcela jinou kampaň. Potřebují nafukovat přesvědčení, že Evropa je schopna řešit problémy Ukrajiny jejím přičleněním k Unii. Jakékoliv zmínky o malém Řecku, kterému nikdo pomoci nedokázal, jsou v této chvíli krajně nevhodné. Dnes se hraje s řeckou kartou tím způsobem, že je pečlivě zametána pod koberec. Při manipulaci s veřejným míněním je důležité, aby se o Řecku a evropských zemích, které jsou ve srovnatelných potížích, důsledně mlčelo.

Když Karel Schwarzenberg chválí sociální demokraty za jejich moudrou politiku, mohli by se nad sebou aspoň trochu zamyslet. Není to přece poprvé, kdy se je pokusili řeckou kartou v co nejvyšší míře poškodit.

Zdroj: Právo (20.3.2014)