Procházka městskou památkovou rezervací dnes - díl první: Masarykovo a kousek Milíčova náměstí

Procházka kroměřížskou městskou památkovou rezervací v poslední době ve mně znovu oživila otázky, jak je to s tím naším vysněným cestovním ruchem a v této souvislosti hlavně otázku, co jsme mu ochotni obětovat a co je na našem městě to nejcennější.

Zastávám patrně lehce zpátečnický názor, že cestovnímu ruchu se nesmí obětovat duše města. Nesmí se mu obětovat místní život.

Za to nejcennější, co město má, co dělá Kroměříž Kroměříží, považuji městské prostředí. Zejména, ale nikoliv jen, unikátní spojení historického centra města a k němu přirozeně a nenásilně připojený komplex zámku a Podzámecké zahrady. Místo, které musí okouzlit každého milovníka klidu a pohody, každého, kdo se chce kochat beze spěchu. Komu spíš než řev diskoték a bujarého nočního života lahodí skřehotání pávů a podvečerní nebeský rej rorýsů.

Tak a teď ta procházka. Začnu, dejme tomu, na Milíčově a Masarykově náměstí. Od zastávky autobusu zřejmě nemohu očekávat místo čistoty a pořádku, ale mohlo by to být i horší. Pití na veřejnosti je zakázáno a tak na zastávce a přilehlých lavičkách se zpravidla neděje nic hrozného, najdeme zde většinou jen tu a tam odpočívat spoluobčany občerstvené spíše v místní večerce. Jen zelená plocha je už, bohužel, plná nedopalků a tráva z ní, jako na řadě dalších míst ve městě, rychle ubývá. Trochu tomu " napomohla" i zahrádka kavárny Korso, kterou ale jinak považuji za dobrý počin, který místu nepochybně prospěl. Škoda, že zbožštění automobilů v našem městě dosáhlo úrovně, kterou v evropských městech většinou již dávno opustili a zklidňování dopravy, vytláčení automobilů z center měst, náhrada parkovacích ploch pěšími zónami, včetně vytváření tzv. nízkouhlíkových městských zón k nám zatím nedorazilo. Spíše naopak. Každé nové parkovací místo dobré. Nedávná výstava o dánské cyklistice v rámci Dánských dnů ukazuje jen jeden z příkladů, že to jde i jinak. Zhruba 36% obyvatel Kodaně dojíždí do práce pravidelně na kole. U nás zatím nepředstavitelná záležitost. Bohužel, ze svých zkušeností z doby svého místostarostování na radnici si pamatuji, že požadavky na další a další parkovací místa jsou čím dál agresivnější a odolávat jim znamená dostat nálepku podivína z Marsu, který nechce chápat realitu a potřeby Kroměřížanů a návštěvníků města. Upřímně si myslím, že právě město bez záplavy aut je tím, co návštěvník ocení nejvíce. A místní by se alespoň mohli zamyslet nad tím, proč to v jiných, nejen evropských městech jde a jde to na přání lidí. Opravdu musí mít parkování přednost před čímkoliv ostatním? V tomto duchu se dívám i na Masarykovo náměstí. Osm parkovacích míst vkousnutých do kdysi dávno, předpokládám, veřejné plochy před cukrárnou. Možná by zde více slušela letní zahrádka a rozhodně by přibylo více místa pro chodce v této jedné z nejfrekventovanějších a nejzatíženějších komunikací pro pěší v centru města, kde vedle sebe projdou těžko čtyři lidé nebo třeba dva kočárky. Kam s parkovacími místy? Odpověď zní poněkud provokativně: nikam. Osm parkovacích míst podle mne, udělá velmi malý rozdíl pro pohodlí řidičů automobilů, ale skutečně velký rozdíl pro komfort chodců a pohodovou atmosféru ve městě. Ale ať k těm parkovacím místům nejsem tak nemilosrdná. Opět naivní představa, ale skutečně stále trvá neoblomný postoj Justiční akademie, vlastnící opravdu rozsáhlý a většinou poloprázdný areál za školou jako soukromé parkoviště? Opravdu se nemůže dohodnout například s gymnáziem či konzervatoří na několika parkovacích rezidenčních místech? Byť za úplatu? A mimochodem, z Hanáckého náměstí je to na to Masarykovo pěšky 450 kroků, které volným tempem zvládnete za 4 minuty.

A na závěr doporučuji k přečtení tento rozhovor nazvaný

Architekt Jan Gehl: Řidič už není nejdůležitějším člověkem

dánského urbanisty Jana Gehla pro magazín "Česká pozice".

MUDr. Olga Sehnalová, MBA
zastupitelka a členka Rady města Kroměříž (ČSSD)