URBANISMUS 2011, město pro život

(teze přednášky pro konferenci 22.-23.11. v Brně)

Motto:

„Základem stavby měst je především postavit město tak, aby byli lidé bezpečni a současně šťastni“.

Aristoteles.

Roli architektury dramatizoval Viktor Hugo v knize Chrám matky Boží v Paříži a stěžoval si nad jejím očividným zánikem v době knihtisku:“ Architektura již nebude sloužit jako kolektivní paměť lidstva, stavitelství pozbývá lesku, ztrácí barvu, odumírá. Tištěná kniha vysává a požírá stavitelství“. Takovou váhu naši osvícení předkové přikládali architektuře.

 

Evropský rozměr:

Politika na národní a Evropské úrovni musí mít městský rozměr.

Města a městské oblasti byly po dvě století hybnou silou hospodářského rozvoje v Evropě a činitelem růstu společnosti. Tato vůdčí úloha byla znásobena rozšířením jejich pravomocí zejména v posledních letech.

Města jsou klíčovým činitelem regionálního rozvoje, včetně rozvoje okolních venkovských oblastí.

 

Národní a Evropská politika musí podporovat výměnu zkušeností a sdílení nejlepších dosažených výsledků v praxi. V tom se města v současnosti vyznačují výraznými disparitami-nerovnoměrným vývojem

Klíčem k řešení je atraktivní obytné prostředí. Lidé chtějí žít ve městech s čistým ovzduším, zelenými plochami, krásnou architekturou a spolehlivými službami.

Pro získání geograficky mobilní a vzdělané pracovní síly je dlouhodobou investicí kvalita životního prostředí.

 

Evropa je charakteristická polycentrickou strukturou velkých, středních a malých měst. Mnohá z těchto měst vytváří společné klastry v podobě metropolitních oblastí, mnohá však existují jako samostatná centra regionu.

Jedním z nástrojů pro vyvážený rozvoj a hospodářský růst, je koordinace meziměstských strategických aliancí.

 

Ekonomická dimenze:

Existuje výrazná souvislost mezi mobilitou na jedné straně a sociálním a hospodářským začleněním na straně druhé. Mobilita uvnitř města je problém, který narůstá s velikostí města jak z hlediska vzdálenosti, tak objemu dopravy, která je klíčovým faktorem k dosažení práce a služeb. Úkolem urbanistů je revitalizovat a navrhovat sídla tak, aby byla polyfunkční kdy bydlení, služby a vybrané výrobní provozy fungují společně. Je nezbytné upustit od navrhování jednotlivých funkčních zón z dob industrializace a funkcionalismu.

 

Také rozrůstání měst je klíčovým problémem současného vývoje společnosti. Rozptýlené osídlení zvyšuje závislost na přesunu osobními automobily, vyžadují zvýšenou spotřebu dalších zdrojů (přeprava zboží). Výsledkem tohoto přístupu je zábor kvalitní zemědělské půdy, ztráta biodiverzity a ohrožení životního prostředí.

Příkladem řešení je koncepce „sustainable communities“ – udržitelných sídel, (Lipská charta 2007). Místní strategická partnerství spojují veřejné, soukromé, dobrovolnické a obecní zájmy. Kvalita určité lokality bude zajišťována integrací hospodářského, sociálního, enviromentálního rozměru spolu s veřejnými službami a kvalitou řízení.   

 

Urbanismus a architektura:

Nástroje, kterými vládnou urbanisté, však můžeme použít jen v rozsahu jejich možností. S čistým svědomím nemůžeme slíbit vyřešení všech problémů a disparit, kterými města trpí. Zejména vyléčit existující problémy s deprivací některých městských lokalit kde žijí vyloučené sociální skupiny ze sociálních, ekonomických či gerontologických důvodů. Že urbanisté zabrání rostoucí kriminalitě, která má i zde své kořeny, nebo obecně polarizaci společnosti.

Urbanisté však mohou najít řešení obnovou zpustlých městských zón a center, v územních plánech navrhovat využití potenciálu území v souladu s jeho kapacitou, ve prospěch udržitelného rozvoje naší země.

Urbanismus a ekologie jsou nedělitelné odborné disciplíny.

Architektura a urbanismus musí hledat svoji autoritu i legitimitu v ekologickém kontextu.

Urbanistické kvality jsou dány veřejnými prostranstvími, proporčním využitím místa stavebních pozemků a výškovou hladinou zástavby. To je zárukou městské kultury a civilizace.

 

Městské celky nejsou jen nahodilostí. Jsou vynálezem lidského ducha, výsledkem dlouhodobých vizí a cílů. Limity jejich růstu by měly mít charakter jistoty.

Plánování podle principu zónování je nástrojem průmyslové expanze. Vede k rozkladu integrálních městských celků-sídlišť, nákupních středisek, výroby. Místo integrace funkcí města se prosazuje jejich roztržení. Z toho plyne každodenní mobilizace společnosti, která se dává do pohybu za svými potřebami. Tím rostou nároky na přírodní a energetické zdroje.

Zónování není neutrálním urbanistickým nástrojem. Pohyb lidí má pak charakter průmyslového metabolizmu. Města mají zajistit polyfunkční provoz a v regionu či krajině mají zůstat v polycentrické podobě.( Ne decentralismus bez vzájemné spolupráce a koordinovaného sdílení výhod, ale také ne srůstání měst /Terezín-Litoměřice/ do jednolitých celků až megapolí).

 

Průmyslová racionalita je v rozporu se sociálně estetickým a ekologickým myšlením lidí, kteří se stávají nedobrovolnými účastníky plýtvání všeho druhu-především časem.

Je také nutno upravit dělbu práce. O hustotě zástavby, volbě stavebního místa, funkci, bývá rozhodnuto dřív, než se architekt postaví ke svému prknu (posadí k počítači). Výsledkem jeho práce je pouze formalistická originalita a chudoba symbolických prvků.

Klíčem k řešení může být územní plán, který však musí zaručovat obecně uznávaná morální pravidla, usilovat o harmonizaci rozdílných zájmů a pozitivně vyjádřit přirozenou odlišnost mezi privátní a veřejnou architekturou.

 

Jedinečný prostor, vyžaduje od urbanisty jedinečnou myšlenku a vymezení konceptu. Ten na rozdíl od jednoduchého vyjádření myšlenky vyžaduje řešení ve více vrstvách. Hodnota konceptu je dána jeho schopností předvídat události, které se odehrají v určitém čase a konkrétních podmínkách. Musí však zahrnovat i morální rozměr.

Struktura veřejného prostoru se stala pro Evropany druhou přirozeností. Pokud stát ustoupí od své funkce stavebníka, může se stát, že privátně vzniklé budovy budou jen řadou zase privátních obvodů. Územní plánování má být syntézou a zákonodárným rámcem zaručujícím optimální vývoj osobních a veřejných zájmů.

 

Teoretický rozměr:

 Z exaktního hlediska teorie chaosu si dovolím jeden příklad: džungle a město.

Při blízkém pohledu při vstupu do přírodního prostředí vzniká dojem neobyčejné neorganizovanosti, chaosu a nahodilosti. Město vedle toho působí organizovaně a přehledně.

Z nadhledu však vidíme, les, džungle je krásně jednotným celkem s uzavřeným tokem energií a bez vylučování zbytkového odpadu. Na rozdíl od zdánlivě organizovaného města, které potřebuje nejen obrovský přísun energií a materiálních zdrojů, ale také produkuje hromady odpadů a exhalátů.

 

Cíle:

Cílem dalšího rozvoje měst musí být proto energetická a prostorová racionalita.

Také proto, aby nedošlo k tzv. „tragédii obecní pastviny“ tj. vyčerpání zdrojového systému, je třeba použít multidisciplinárního přístupu se znalostí specifických proměnných k pochopení složitého sociálně ekologického systému.

 

Závěr:

Závěrem k zamyšlení něco od W.J.Mitchella (Massachusetts Institute of Technology): „Rekviem za město“.

„Město je v koncích. Město tak jak jej chápali teoretikové urbanismu počínaje Aristotelem a konče L.Mumfordem, už nedrží pohromadě a nefunguje jako kdysi. Existuje jen jako kulturní přízrak pro turisty“. V obecné rovině autor tuto myšlenku opírá o ztrátu sociální soudržnosti lidské komunity a její identifikace s městem.

Podklady pro teze této přednášky:

e-topia: William J. Mitchell,

Paralaxa: Steven Holl

Architektura, volba nebo osud: Léon Krier

Přednáška pro VŠE: Jan Slanina

Připravil: Ing. Jan Slanina